Všeobecná mobilizace 23. září 1938. České mýty a omyly.

Mohli jsme se na podzim 1938 účinně bránit? Často diskutovaná otázka, která má dva základní aspekty, etický a vojenský. Který z nich je z hlediska další existence národa důležitější? Právě na to jsou dodnes velmi rozdílné názory.  

V posuzování připravenosti tehdejší československé armády se velmi často objevovala a objevuje určitá glorifikace počtů a výzbroje vojsk, odborných a organizačních kvalit velitelských kádrů jednotlivých složek armády. Jak to tehdy skutečně bylo ?

Československá armáda v roce 1938, organizovaná do čtyř polních armád (velící generálové Vojcechovský, Luža, Votruba a Prchala), byla schopna postavit k obraně republiky v rámci I. a II. zálohy až 1 500 000 mužů ve zbrani. Uváděné finální počty se různí, od cca jednoho milionu až ke dvěma milionům. Já osobně se přikláním k onomu zlatému středu. Přesto se dá konstatovat, že by Československo v případě dokončené mobilizace disponovalo jednou z největších dobových armád na světě (jen pro docela zajímavé srovnání, mírové počty tehdejší armády USA nedosahovaly ani mírové počty prvorepublikové československé armády). Vezmeme-li jako historický fakt, že mobilizovaná armáda byla skutečně odhodlána bránit republiku a postavit se německé branné moci se zbraní v ruce, nevyhneme se střízlivému posouzení, jak byla pro tento vlastenecký úkol technicky a personálně vybavena.

Pro vedení obranných bojů v případě útoku německých divizí (berme wehrmacht jako rozhodujícího nepřítele), disponovala československá armáda 762 000 moderními puškami vz.24 (oproti 1 692 800 puškám německé armády). Mobilizovaní vojáci nad tento počet by byli pravděpodobně vybaveni z mobilizačních skladů původními standardními puškami rakousko-uherské armády Mannlicher 95 (8x56 R), celkem dobrými zbraněmi, ovšem příliš dlouhou dobu skladovanými, nepoužívanými a s poměrně problematickým a starým (tudíž i méně spolehlivým) střelivem (jen pro zajímavost, těmito puškami bylo za protektorátu vyzbrojeno české vládní vojsko). Naprostý nepoměr byl v moderních zbraních. Oproti celkovému počtu 7 310 kvalitních samopalů pro elitní prvosledové jednotky na německé straně, naše armáda nedisponovala pro pěší jednotky ani jedním (se stávajícími prototypy čsl. samopalu bylo počítáno pouze pro obranu vchodových střílen v pevnostech). Značný nepoměr lze vysledovat i u počtu protitankových děl ( pouhých 780 na naší straně oproti celkovým 7 710 kanonům na německé straně). Celkem dobrá situace byla v kvalitě a počtech lehkých a těžkých kulometů, zejména díky špičkovému lehkému kulometu vz. 26 (ze kterého byl odvozen proslulý britský kulomet BREN) a těžkému kulometu vz.37 (ze kterého vznikla další britská licenční verze BESA, používaná převážně v obrněných vozidlech). Tento vysoce kvalitní těžký kulomet bychom mohli ještě mnohem později, v roce 1961, zaregistrovat při obraně kubánského pobřeží v průběhu invaze ozbrojených jednotek kubánského exilu v Zátoce Sviní.

Kapitola sama pro sebe jsou počty a kvalita tanků. Je nutné uvést na pravou míru několik přežívajících omylů. Především. Československá armáda nikdy nedisponovala ve svých tankových jednotkách lehkým tankem Lt-38 (který byl skutečně považován za nejlepší lehký tank druhé světové války). Příprava a výroba tohoto obrněného vozidla se natolik zkomplikovala a zpozdila, že původně očekávané dodávky cca 300 tanků Lt-38 převzal a dále navýšil až wehrmacht po obsazení republiky a velmi úspěšně je použil v polském a zejména francouzském tažení. Standardním tankem čsl. armády tak byl v období zářijové krize starší lehký tank Lt-35. Jednalo se o vozidlo příliš složité, příliš náročné na údržbu a nepříliš spolehlivé. Tyto stroje tak mohly účinně bojovat pouze s nejlehčími tanky nepřítele, nebo s obrněnými vozidly typu transportérů. Současně je také nutné zdůraznit, že v oněch dnech ohrožení republiky (především ve dnech vyhlášení květnové ostrahy hranic) 146 tanků Lt-35 z celkových 295 zůstalo úplně bez výzbroje, v poměrně vysokém počtu těchto tanků chyběla kulometná výzbroj, chyběla většina tolik potřebných radiových stanic, chyběly dalekohledy, neprůstřelná skla do průzorů, dostatečně nebylo zajištěno zásobování střelivem, chyběly náhradní díly a pojízdné polní dílny. Oproti přežívajícím iluzím tak lze konstatovat, že tankové jednotky se dají hodnotit jako nejslabší článek tehdejší armády.

Druhým přežívajícím omylem je existence a sériová výroba československého středního tanku. Tanky, jako bylo vozidlo V-8-H z ČKD a Š-IIC z plzeňské Škodovky byly a zůstaly ve stádiu prototypů, konstrukční vývoj a případná výroba prvního typu pak byly zastaveny úplně a škodovácký tank byl během války používán maďarskou armádou jako střední tank Turán. Československá armáda měla pro případný válečný konflikt v září 1938 připraveny skutečně pouze lehké tanky Lt-34 a Lt-35 v celkovém počtu 347 kusů, proti německým 2.420 tankům všech typů, včetně středních tanků Pz III a Pz IV.

Uvést na pravou míru je nutné i přežívající iluze o československém polním letectvu, především stíhacím. Čsl. armáda měla k dispozici jako standardní stíhačku dvojplošník AVIA B-534. Ve své třídě jistě dobrý bojový letoun se slušnou výzbrojí (později včetně kanónové). Mohl ale konkurovat opět pouze podobným soudobým dvojplošníků (jako byl italský CR 42 - Falco, nebo britský Gloster „Gladiator“) a z jednoplošníků snad jen polským PZL 24, nikoli ale moderním německým letadlům, především vysoce kvalitním letounům Me 109, proslaveným již ve španělské občanské válce. Případné hromadné nálety německých rychlých a dobrých bombardérů, které by byly s ohledem na krátké vzdálenosti vždy kryty kvalitními německými stíhačkami, by české Avie v žádném případě neodvrátily. Nedostatky v technické koncepci a nízké počty bojových letadel by nemohli vyrovnat ani poměrně kvalitní čeští polní piloti, kteří byli navíc (oproti celé řadě německých, kteří létali již ve španělské občanské válce) bez jakýchkoli bojových zkušeností . Bez těchto zkušeností byl i letecký velitelský sbor a samozřejmě i pozemní personál. Poměrně nadějné prototypy československých stíhacích jednoplošníků se, tak jako velmi dobré lehké tanky Lt-38 a střední tanky, do výzbroje čsl. armády již nedostaly.

A konečně pohraniční pevnosti jako tolik (a většinou neprávem) vychvalovaná složka obrany republiky. Každý fortifikační systém má smysl pouze ve chvíli úplného dobudování a dovybavení všech plánovaných objektů. Původní úmysl postavit celkem 1 276 objektů těžkého opevnění a 15 463 objektů lehkého opevnění měl být beze zbytku naplněn až v roce 1951. Do září 1938 bylo postaveno celkem 263 objektů těžkého a 10 000 objektů lehkého opevnění. Celé oblasti plánovaných pásem obrany republiky, zvláště na jižní Moravě, tak zůstaly nechráněné a je také nutné zdůraznit, že mnohé z těch objektů, které již byly stavebně dokončeny, neměly potřebné vybavení. Chyběly těžké zbraně, pancéřové zvony, lafetace zbraní, filtroventilace, dieselagregáty, nebyly dobudovány těžké překážky. Místa, která nebylo možno pokrýt přímou palbou, nebyla vykryta náhradním způsobem atd. Lze konstatovat, že tento nedokončený pevnostní systém měl charakter spíše lepšího polního opevnění, na mnoha místech v období krize narychlo různým způsobem improvizovaného. Pozdější průběh válečných operací tak jako tak prokázal, že jakékoli pevnostní systémy byly ve své koncepci zastaralé již v začátku války.

Co na závěr? Tato armáda zkrátka neměla z čistě vojenského hlediska šanci a bylo by zbytečné dělat si iluze o nějakém opaku, ve smyslu zadržení útočících jednotek na čáře pohraničních opevnění, odolávání vzdušným útokům na naše města, nebo o rychlé pomoci západních spojenců, či Rudé armády. To ovšem není jednoznačná odpověď na původní otázku, zda se naše mobilizovaná armáda měla, či neměla bránit. To už totiž přestává být čistě vojenská, či technická otázka, ale je a bude především otázkou etickou. Otázkou formování národního vědomí a morálních hodnot. A to je mnohem složitější. Chování značné části našich spoluobčanů za protektorátu i po válce za nového režimu totiž skutečně ukazuje na následnou značnou a pravděpodobně i nevratnou deformaci morálních principů, vztahu k vlasti, k tradicím a vlastnímu národu.

Je ale skutečně povinností národa vykrvácet v předem ztraceném boji pouze v zájmu zachování národní hrdosti a národního vědomí? Na tuto choulostivou otázku si patrně musí odpovědět každý sám. Každý oficiální a moralizující názor, prezentovaný jako jedině správný, nestojí za nic. Moderní české dějiny zkrátka nejsou dějinami vítězů. Jsou ale dějinami národa, který přežil. Vždy a všechno. Vzdejme alespoň úctu všem těm vojákům, četníkům a celníkům, kteří v těch kritických měsících a dnech roku 1938 dodrželi svoji přísahu a se ctí se postavili na ozbrojený odpor, který často zaplatili svým vlastním životem. To je ale vše, co je podle mého názoru tento národ schopen udělat. Všechno ostatní by v našich podmínkách bylo jen prázdné gesto.