Evropa umírá

Jedná se o velmi pochmurné konstatování. Evropa může dojít na konec své historie již v horizontu jedné jediné generace. Co bude pak, lze jen těžko předvídat.  

Chris Hedges ve svém skvělém článku „Tentokrát si s sebou vezmeme celou planetu“ uvádí řadu důvodů, proč současné společnosti západní civilizace nemají šanci na přežití. S mnohými z těchto důvodů se osobně ztotožňuji. Podle autora právě prohlubující se komplexnost současných západních společností vede k jejich neúnosné zranitelnosti a jednoznačně podmiňuje i neschopnost uvědomit si v dostatečné míře blízkost svého kolapsu. Civilizace skutečně procházejí vzestupem, rozkladem a nakonec umírají. Ta evropská, žel, nebude výjimkou. To, co se dnes děje v evropské společnosti, má svůj předobraz i v dějinách rozpadu a zkázy Římské říše. Chris Hedges se ve svých úvahách zabývá celým současným západním světem. Jsem ale Evropan a pochopitelně mne trápí prioritně osud evropského kontinentu a mé země. Navíc jsem přesvědčen, že v této chvíli právě náš kontinent přechází ze druhé fáze do té finální. Z té již nebude návratu. Mám-li se pokusit charakterizovat onu kmotřičku smrt, která evropskou agonii ukončí, pak bude mít zcela jistě hlas muezzina a černou burku. To, co nastane potom, bude pravděpodobně jen totální chaos a pouhé přežívání, protože představa o tom, že v evropských zemích udělají náležitý pořádek až islámští duchovní a potřebný řád zavedou až islámské zákony, je zcestná. V současné evropské společnosti již nedokáže zavést řád, prosadit jisté představy o morálce a potřebnou disciplinu nikdo. Lidé se pak budou jen kousat, škrtit, pomlouvat, udávat, okrádat a podvádět (více méně to, co dělají, možná v menší míře, i dnes). A snažit se, aby přežili ještě alespoň měsíc, rok, dva. K ničemu jinému již vůli mít nebudou.

Někomu se tato vize může zdát příliš pesimistická. Co je ale optimismus? Podle klasiků je to pouze nedostatek informací. A právě ony informace, dnes až nepříjemně dostupné, jsou často tím nejotřesnějším vjemem, kterým si může dnešní Evropan drásat své nervy. Jak tedy lze charakterizovat současnou evropskou společnost? Čím se současná evropská společnost profiluje? Především absencí vůle k obraně vlastního světa. Zkostnatělé a zbabělé evropské vedení zkrátka není schopno kontinent bránit. Proti nikomu a ničemu. A značné části řadových občanů to je srdečně jedno. Neskonalou individuální hamižností, kterou náš pan prezident kdysi eufemisticky nazval všemocnou rukou trhu a která není ničím jiným než patologickou poživačností, plýtváním a často i ztrátou soudnosti. Opovrhováním tradičními morálními hodnotami, které můžeme nazvat (nechť se ateisté nezlobí) i hodnotami křesťanské civilizace. Absence morálky se projevuje prakticky na každém kroku. Opovrhováním zákony, velmi nízkou úrovní právního vědomí a celospolečenskou tolerantností k takovým protizákonným činům jednotlivců, za které by si kdysi jejich aktéři vysloužili jen a jen opovržení a společenskou exkomunikaci. Stupňujícími se útoky bezskrupulózních jednotlivců i firem na obyčejné lidi, využíváním jejich neznalosti zákonů a snížené schopnosti orientace v dnešním chaotickém dění k osobnímu obohacení, za současné ztráty jakýchkoli zábran a obyčejného lidského studu. Fatální nezodpovědností řady dospělých k osudu svých rodin, jejíž nejmarkantnějším projevem je snaha dosáhnout na luxusní a zbytné statky i za cenu tragického zadlužení. Stoupající otrlostí vůči násilí, jako jev, týkající se dnes i velmi malých dětí. Krváky v televizi, v kinech a v počítačových hrách dělají ze stále většího okruhu mladých lidí kruté, otrlé jedince, pro které lidský život neznamená vůbec nic. Pokud by někdo tak před třiceti lety viděl kupříkladu seriál Sběratelé kostí, patrně by se pozvracel a odnesl to psychickým šokem. Časy se ale mění a současný divák je již poněkud odolnější. Nezájmem o vlastní tradice a historii a její totální neznalostí zvláště u mladé generace. Zahlcením informacemi, často protichůdnými, ve kterých se řada lidí přestává orientovat. Nedostatkem jakékoli pozitivní ideologie, absencí rozumného a logického návodu k jednání a z tohoto hlediska i ztrátou schopnosti zaujímat objektivní postoje a přístupy k okolnímu světu. Který z těchto rysů je závažnější a který méně, lze jen těžko určit. Každý z nich ale může napáchat velkou škodu podle daných podmínek a svých momentálních možností.

Čím se dnes naopak vyznačuje typická společnost v islámském světě? Především jednotnou ideologií. Tou je islám, coby ucelený a islámským právem vymahatelný názor na svět, jako velice silný a závazný návod ke každodennímu jednání, jako životní jistota a navíc pevné spojení s minulostí, s předky, s historií a prastarými tradicemi. Islámští náboženští vůdci dobře vědí, co dělají. Dokáží se z problémů západního světa náležitě poučit a jistě nedopustí, aby se pojetí víry a respektování jejích atributů denaturovalo západním šlendriánem, ideologickou laxností a zdeformovaným chápáním humanity. Patologickým sklonem k sebeobětování pro víru. Současně také vůlí nejen k obraně víry, ale i k útoku pro její slávu a pro rozšíření svého světa. Dále nepochybně respektováním islámských právních postulátů. V našich podmínkách se často poukazuje na krutost rozsudků islámských soudů. Oni to tak ale nechápou a nevidí. Je to jejich svět a náš názor je nezajímá. I v tom je jejich síla. Nesporně také skromností a nenáročností v chápání akceptovaného životního stylu. Dále i nekompromisní ochranou vlastních tradic. Kdysi jsem měl možnost podívat se, právě v severní Africe, do typických muslimských domácností. Z vybavení jejich příbytků (i v případě bohatých rodin) byl jasný jejich pozitivní vztah k tradicím a také k těm, kteří v tom prostředí žili před nimi. Kdysi to bylo i u nás. Na venkovských statcích se večer zasedlo ke stejným stolům a na stejné židle jako generace předchůdců. Byla v tom zemitá síla a jistota. Už není.

Má ta naše, evropská společnost, proti té islámské vůbec šanci? Snad skutečně pouze v radikálním sjednocení postupů a přístupů, v alokaci všech prostředků, dostupných sil a v zahájení nemilosrdné, rázné a účinné obrany proti všem snahám o islamizaci evropského území, bez ohledu na světové mínění. K tomu ale schází právě ona vůle k obraně. Pokud se postupně dostaneme do té poslední fáze vývoje, umírání nebude možno zastavit. Nevidím to růžově. Spíše naopak.

Řečeno slovy Petra Nárožného. Zahyneme, ale na našem pomníku bude nápis, že jsme byli humanisté. Osobně si ale myslím, že pokud Evropa zemře, nikdo nám tak jako tak pomník nepostaví. Na piedestaly se staví jen vítězové. Kdo to ještě umí, může se začít modlit.