Evropská unie jako Čtvrtá říše?

Zaujal mne článek J.Černého, uveřejněný ve středečním Metru „Budovali nacisté EU?“. Jedná se o velmi zajímavou úvahu, které ledacos nahrává. Nabízí se otázka, jakou roli by v takovém uskupení hrál český národ. V porovnání s tím, jakou roli bude hrát v budoucí podobě současné EU.

Úvaha vychází z recenze nové knihy Adama Lebora, uveřejněné v britském bulváru Daily Mirror. Tato kniha (Hitler´s Secret Bankers) se vedle historie vývozu nacistických prostředků za hranice Říše a různorodých aktivit Říšské banky v oblasti kontaktu se švýcarskými bankami, zcela vážně zabývá i jednou velmi zajímavou schůzkou německých průmyslníků a partajních lídrů na sklonku války ve Štrasburku. Cílem schůzky bylo vybudování životaschopného a v duchu nacionálně socialistických principů postaveného impéria, coby nové, v pořadí čtvrté německé říše. Adam Lebor (LeBor) je anglický publicista, působící v Londýně. Svým zaměřením a zájmy patří mezi příznivce tzv. konspirativních teorií, které se, zvláště v posledních letech, staly velmi populární. Přesto ale jeho vývody a kombinace stojí za zvážení a zamyšlení. 

Někdy v roce 1922 klasifikoval Richard Denier konspirativní teorie jako „vychytralost hlupáků“. Oliver Stone zase prohlásil, že „paranoici si fakta vždy najdou“. Přes tato nepříliš lichotivá označení musím konstatovat, že klasická konspirativní teorie je vždy velice lákavá a obvykle, alespoň na první pohled, je dost pravděpodobná. Faktem je, že značnou pravděpodobnost v tomto smyslu má i úvaha o zaměření aktivit německých průmyslových špiček a stranických šéfů na udržení vlastní ekonomické a politické moci i po nevyhnutelné porážce hitlerovského Německa ve druhé světové válce. Tyto snahy mají svojí nespornou logiku a svědčí u těchto ekonomických a politických představitelů Říše o dostatečné míře pragmatismu a schopnosti střízlivě přemýšlet. Oni to totiž v drtivé většině nebyli žádní primitivní fanatici se základním vzděláním, jak se často píše. Mezi skutečnými špičkami nacistického režimu byla celá řada vysokoškoláků (Heinrich Himmler byl absolvent zemědělské fakulty Vysokého učení technického v Mnichově,  Rudolf Hess absolvoval politické vědy na univerzitě v Mnichově, Joseph Goebbels vystudoval historii, literaturu, filozofii a germanistiku a měl doktorát z univerzity v Heidelbergu, Ernst Kaltenbrunner byl vystudovaný právník, Albert Speer byl vysokoškolsky kvalifikovaný architekt, rasový teoretik Alfred Rosenberg absolvoval technický institut v Rize a architekturu na univerzitě v Moskvě a tak by se dalo pokračovat dál). 

Ani ta tzv. „druhá garnitura“, tedy lidé, kterým bylo, na rozdíl od čelných představitelů režimu, dopřáno přežít a vyváznout se zdravou kůží, nebyla typická absencí vzdělání. Navíc tak, jak to v politických aparátech obvykle bývá, tato „druhá garnitura“ byla duševně i ekonomicky mnohem lépe připravená na radikální změnu poměrů, než viditelné špičky režimu. Měla připraveno nejen ekonomické zázemí, ale i kvalitní plány, objektivní analýzy poválečného vývoje a také potřebné kontakty a důkladný přehled o svých bývalých spolupracovnících, které bylo možno po konečné porážce dlouhodobě využívat. Ze všech těchto pohledů lze teoriím o přípravě poválečné nacistické, ekonomicky mnohem silnější říše, věřit. Jan Černý ve svém článku uvedl citát z projevů Josepha Goebbelse „ Za padesát let už nikdo nepomyslí na národnost států“. Je poměrně zajímavé (a příznačné), že tento výrok (v poněkud pozměněné podobě) byl součástí projevu říšského ministra propagandy k českým kulturním tvůrcům a novinářům 11.září 1940 v Berlíně. Doktor Goebbels měl tehdy potřebu upozornit Čechy na to, že tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo trvale rušit svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ mít v Evropě natrvalo možnost stavět svoje zájmy proti všeobecným. Cítil tedy potřebu upozornit české intelektuály na to, že se Říše rozhodla stůj co stůj sjednotit Evropu pod svým vedením a smazat národní specifika a národní animozity a že nebude trpět jakékoli odstředivé snahy a lokální požadavky. Pokud by se to nacistům skutečně podařilo, žádný český národ by dnes neexistoval. A pokud ano, pak pouze jako jistý místní, krojovaný folklór pro pobavení turistů. Češi by mluvili německy a žádné problémy s dalším osudem evropské integrace by nebyly. Evropa by dnes byla integrovaná totálně a s konečnou platností a naše, české problémy, by skutečně nikoho nezajímaly. Nemůže se stát, že by se přece jen mohl další osud našeho národa v nové, budoucí Evropě, byť poněkud pozvolna a méně nápadně, této vizi podobat?

Může to být všechno jen fikce. Ale nemusí.  Opravdu si dnes můžeme být naprosto jisti, že současné sjednocené Německo (ve svém opětovném spojení bavorského, saského a pruského živlu), kontinuálně navazující na poválečný vývoj bývalé Třetí říše, nesleduje cíl znovu ovládnout Evropu, tentokrát nikoli zbraněmi, ale mnohem rafinovanějšími a účinnějšími prostředky evropské integrace pod německým vedením?  Kdo jim bude v tomto snažení bránit? A proč by to dnes někdo dělal? Komu by v dnešní globalizované době ještě vadila německá nadvláda nad Evropou? Francouzům, nebo snad Italům? Ti si vždy najdou svojí cestičku a své místo. A pokud by někdo protestoval, pak možná slovy, ale nikoli skutky.  Pokud to tak skutečně je, může Česko zůstat někde stranou? Může si snad opět dovolit orientovat se na jinou světovou stranu? Těžké otázky a ještě těžší odpovědi.

Tyto a podobné otázky si dnes kladu. Nejsem v žádném případě euroskeptik a svůj názor na přijetí Lisabonské smlouvy jsem vyjádřil ve svém předchozím článku. Jsme ale opravdu schopni další demokratický vývoj Evropské unie uhlídat? A lze vůbec v dnešní uspěchaně globalizované epoše uhlídat skutečnou demokracii?