Vojenský zásah proti Libyi. Kategoricky nesouhlasím.

Jinak bezzubá OSN se pochlapila a dala souhlas k vojenské akci. Útok na Libyi bude ale útokem na regulérní armádu suverénního státu a je tedy klasickou agresí. Evropa si to především odskáče přílivem uprchlíků.  

Spojené národy a všechny rezoluci podporující členské státy veřejně potvrdily, že prakticky kdokoli, kdo v kterémkoli státě nebude souhlasit s politickým zřízením a vládou ve své zemi, vezme do ruky zbraň a začne střílet na příslušníky armády a policie, má právo na podporu a sympatie. Je to opět klasický příklad zvráceného pojetí demokracie a zdeformovaný vztah k takovým pojmům, jako je humanita a lidská práva.

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN, podpora USA a takových evropských států, jako je Francie a Velká Británie, povýšily agresi na formu řešení vnitrostátních problémů. Vedle ostatních států si také Evropa opět osobuje právo násilím rozhodovat o tom, kdo ve vzdálené zemi má vládnout a kdo nesmí. Mentalitě obyvatel muslimských států za mák nerozumíme, nechápeme jejich pojetí svobody, ani jejich představy o životě. Každý násilný převrat v muslimské zemi, včetně těch podporovaných , nebo dokonce iniciovaných západním světem, znamenal především totální rozvrat, katastrofální pokles životní úrovně a deziluzi těch, kteří tomu fandili. A ti občané Libye, kteří dnes bojují proti Kaddáfímu a kteří žijí v tuto chvíli v euforii nereálných představ o své budoucnosti, budou krutě litovat okamžiku, kdy vzali do ruky zbraň. A domnívat se, že vojenským zásahem a vojenskou podporou povstalců se poměry v Libyi (a prakticky v jakékoli muslimské zemi) změní podle evropského, či amerického vzoru, je fatální omyl a kardinální nonsens. Ten, koho tento ozbrojený převrat (s naší podporou) vynese do nejvyšších sfér státu, nebude o nic lepší, než byl Kaddáfí. Již v této chvíli totiž velmi dobře ví, že se v takové zemi, jakou je muslimská Libye, jinak vládnout nedá a že evropské pojetí demokracie, coby „vlády lidu“, není obecně v islámském prostředí možné, účelné, ani realizovatelné. On to již ví, naši pošetilí politici ještě ne.

Postoje USA v této věci beru jako tradiční americkou politiku slona v porcelánu. Oni jiní nebudou, přestože by je měl případ Iráku a další poučit. A co se týká militantní rétoriky Anglie a Francie? Ukazuje se mimo jiné, že koloniální minulost těchto velkých států mají dodnes tamní vrcholoví politici ve svých genech a vůči Africe nedokáží uvažovat a jednat jinak. A je naprosto příznačné, že právě Německo se od tohoto rozhodnutí jednoznačně distancuje. Ono totiž z vlastní historie ví, že se to nedělá a že vnucovat jakémukoli národu násilím své představy o uspořádání věcí veřejných není ničím jiným, než agresí, která se nevyplácí a že toto násilím instalované uspořádání se stejně dříve či později otočí opět zpátky. Tam, kam v daných podmínkách přirozeně patří. Farizejské prohlášení mluvčího OSN, že vojenský zásah nebude okupací Libye, nýbrž opatřením na ochranu libyjského lidu, jsem již někde četl. Myslím, že velmi podobně zdůvodňoval svoji agresi i jistý pán s knírkem z rakouského Braunau.

S rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN kategoricky nesouhlasím a za podporu této nehoráznosti ze strany většiny států Evropské unie se do hloubi duše stydím. Doufám, že k otevřené agresi nakonec nedojde. Pokud ano, měli by jednou ti, kteří k ní dají příkaz, stát před mezinárodním soudním tribunálem a ze své namyšlenosti a zaslepenosti se plně zodpovídat.

Pokud k agresi dojde, necítím se být nadále občanem Evropské unie.