Kanada rozhodla. Evropská komise s námi vyběhla.

Stalo se to, co se dalo čekat. Na jednu stranu logická reakce, na stranu druhou další důkaz toho, že kanadský azylový systém je na hlavu postavený a vyhovuje především těm, kterým splňuje jejich představu o životním stylu.

Je pozitivní, že se ve světovém tisku přece jen tyto problémy začínají nazývat pravým jménem, přestože se někteří čeští politici snaží cudně vyhnout konstatování, že se v případě azylantů, o které v této kauze jde, jedná (v drtivé většině) o Romy. Ale skutečně jen čeští politici. V našem blízkém i vzdálenějším zahraničí se politici i média vyjadřují podstatně adresněji. Ono se opravdu jedná o tyto naše spoluobčany. Jejich představa o životě a o tom, co by měli od státu (jakéhokoli) zadarmo dostat, je zkrátka taková, jaká je, jaká vždy byla a jaká vždy bude. A konec konců o jejich vztahu k České republice netřeba pochybovat.  

To, co se stalo, v žádném případě vztah většinové společnosti k Romům nezlepší. Jsem přesvědčen, že kanadské opatření je přesně to, co v předvolebním období národovecky orientované politické strany a hnutí potřebovaly. Budou mít další neformální a úderné heslo do svých kampaní a navíc i důkaz toho, že v hodnocení situace kolem menšin měly patrně svojí pravdu. Nová situace jim získá další veřejné, či anonymní příznivce. Ještě pár takových mezinárodních lapsusů a patrně se opravdu dočkáme, že v českém parlamentu opět zasednou představitelé stran, které naši současní politici a novináři označují jako extrémně pravicové, nacionalistické, či jinými, neotřelými přídomky. Navíc je to situace, která se hodí do krámu i našim největším politickým subjektům. Mají se opět na čem profilovat a navzájem vyhraňovat. Politika už je taková.

Romové to v Čechách (ale ani na Slovensku, ani v Maďarsku, ba ani v Rumunsku) lehké nemají a musím na rovinu prohlásit – nechtěl bych být Romem. Diskuze o tom, kdo se na špatné a bezperspektivní formě soužití s Romy podepsal víc, je dlouhodobá a výsledná asi jako diskuze o havárii mimozemšťanů u Roswellu. Nic se nepotvrdí, nic se nevyvrátí, nic se nevyřeší. Osobně jsem ale přesvědčen (a několikrát jsem se již v tomto smyslu ve svých článcích vyjádřil), že se jedná o situaci naprosto neřešitelnou. Jakékoli pokusy o řešení vždy ztroskotaly a ztroskotají i v budoucnu. Romové zůstanou jistým fenoménem, který bude vždy součástí českého folklóru a bude se generace od generace předávat asi jako případ Otýlie Vranské na policejní direkci. Přesto má tato nová situace pro nás svůj nesporný význam.

Jedná se totiž opět o naší pozici v rámci EU. Reakce představitelů EK nevybočuje z tradic tohoto orgánu a dala se očekávat. Podle mluvčího Evropské komise musí česká strana předložit EK podrobnou informaci o znovuzavedení kanadských víz a Evropská komise po konsultacích s českou i kanadskou stranou celou situaci zváží. Česká strana ale nemůže čekat, že EU přijme automaticky opatření proti Kanadě. Paráda. Mám čím dál tím silnější pocit, že přesně stejně by to dopadlo, pokud by někdo (čistě hypoteticky) napadl Českou republiku vojensky. Evropská komise a potažmo i představitelé NATO, by si nejprve nechali podat (nejlépe kolkovanou) zprávu o vzniklém konfliktu, celou situaci by pak nezávazně konsultovali s oběma stranami a pak by patrně určili termín zasedání příslušné expertní komise, která by celou situaci znovu prověřila a posoudila s tím, že by napadený stát nemohl čekat nějakou automatickou, či snad dokonce rychlou reakci na jeho obranu. O tom jsou totiž veškeré bezpečnostní záruky, které v tuto chvíli máme. Asi je jen dobře, že došlo k znovuzavedení kanadských víz, alespoň od této chvíle budeme vědět, na čem opravdu jsme, co můžeme od svých spojenců čekat a na co musíme hodně rychle zapomenout.

Možná, že to ukazuje i na nezbytnost dokončení integračního procesu v Evropě tak, aby bylo konečně s Evropskou unií jednáno jako s celkem, který bude dostatečně ekonomicky, vojensky i územně silný. Zatím jsme totiž stále jen malým, pro Kanaďany bezvýznamným státečkem kdesi v Evropě a nějaká opatření, která v úterý vyhlásil pan Fischer, je patrně zajímají asi jako názor Viktora Koženého na českou justici. Je to také docela zdařilý a objektivní obrázek úrovně české diplomacie. On totiž patrně poslední, v zahraničí skutečně respektovaný ministr zahraničí z našich končin, byl Edvard Beneš. 

Nebo to přece jen začíná ukazovat na to, že by vlastně nebylo od věci svoje členství v Unii rozumně a na základě získaných zkušeností přehodnotit a zvážit? Tento způsob Unie mi začíná připadat poněkud nešťastným.  Ale přesto. Na místě je otázka opravdu na tělo. Kam se teď naši spoluobčané vrtnou?